Nejstarší vzpomínka.

13. května 2018 v 21:50 | Pacinka |  I. série
Někde jsem četla, že lidi si nepamatují nic, co se jim stalo v jejich brzkém věku, cca do 5 let. Mně to přijde jako hloupost, moje nejstarší vzpomínka je z mého 3. měsíce po vlastní smrti a je to vlastně taky první vzpomínka, ve které vnímám vlastnosti svých příbuzných.
Bylo to u mé prababičky, ve starém domě u mlýna, což je taky údaj, díky kterému vím, kolik mi bylo, babička s dědou se totiž zrovna stěhovali. Seděli jsme všichni, já, máma, táta a brácha na rozloženém gauči, na kterém byla kousavá deka. Máma mě krmila rozmačkaným banánem a něco vyprávěla babičce s prababičkou, moc se nevěnuje tomu krmení, protože cítím, že mám mokrý obličej. Děda přišel z jiné místnosti a ptal se mámy, co mi to dává, zda je to kaše nebo banán. Děda tedy asi blbě viděl vždycky, navíc se ptá na hlouposti, když se řeší zřejmě důležité téma. Můj bratr se pak sesune z gauče dolů a běží do vedlejší místnosti, kde jsou hračky, nosí jednu po druhé ukazovat rodičům, ale ani jeden mu nevěnuje pozornost, tak se začne vztekat, načež dostane naplácáno, jaký to zlobivý chlapec. To mu zůstalo dodnes, dokud nemá pozornost a nedostane pochvalu za maličkosti, vše zahodí a vzteká se, dělá hlouposti, jen teď už ho neplácaj, tak neví, kdy má dost. V tom všem se můj táta znuděně dožaduje ukončení návštěvy a návratu domů. Despotický asociál.

Mám i další vzpomínky, z houbaření, jak děda bije psa, jak nás nahání kohout, jak u nás byli dělníci, jak jsem si ve školce rozsekla hlavu, jak jsem našla poraněný ptáčátko a rodiče ho zabili, jak nás máma zamkla v noci v pokoji a já se počůrala, protože jsem se nemohla dostat na záchod. Jak hodili mámu do bazénu a já brečela, jak táta jezdil na motorce, jak nás strejda houpal na nohách, a spoustu dalších, hezkých i špatných, ale ta první je moje nejoblíbenější, má svoje kouzlo.
 

Smrt

22. února 2018 v 13:02 | Pacinka |  I. série
Začalo to mou smrtí, tedy narozením. Říkám tomu smrt, protože vzhledem ke skutečnostem a podmínkám, do kterých jsem přišla, byla moje osobnost zabita dříve, než se začala vyvíjet. V jakémkoliv případě mého osobního vyjádření, prosazení svého JÁ, jsem byla bita nebo ponižována.

Nedělali to úmyslně, chtěli, aby ze mě vyrostl správný člověk. A taky ano, správní lidé se takto chovají, utlačují ostatní a zesměšňují jejich jinakost. Šplhají se nahoru, ale neuvědomují si, kolika lidem pošlapou hlavu, jen kvůli svému nicotnému JÁ, které se, stejně jako to moje, nemohlo vyjádřit a teď se skrývá za faleš a pohrdání.

Mám pocit, že je mé srdce plné lásky, o kterou nikdo nestojí. Nikoho nezajímá má duše, můj příběh, slzy a rány. Všechny zajímá pouze úspěch ve světě, který jsme si my, jako lidé, sami uměle vybudovali. Ve světě, který má převrácené hodnoty, uctívá bohaté a přehlíží citlivé, peníze staví nad zdraví a rodinu, předpokládá, že člověk má větší práva než ostatní tvorové. Svou hamižností jsme prodali své potomky. Svou hloupostí jsme zklamali své předky.

Takový svět jsem si vybrala pro své žití, takže si nezasloužím nic lepšího, než ho dožít až do konce.

Divoké vztahy

22. února 2018 v 1:25 | Pacinka |  Myšlenkové pochody
Tak jsem dnes začala psát Životní srajdy a zase se vracela ke vztahům v rodině. Hodně mi vrtá hlavou vztah mezi mnou a mojí matkou. Chápejte, mám ji moc ráda a myslím, že ona mě má taky ráda. Teda spíš myslím, že by mě měla mít ráda, ale vlastně mám pocit, že by mě vyměnila za třídenní výlet. Možná i jednodenní, kdyby byl s občerstvením. Víte ona se vážně snaží být dobrou matkou, stejně jako se já snažím předstírat, že skutečně dobrou matkou je, ale nějak nám to neštymuje dohromady. Ale vždyť se stala matkou tak brzy, nestihla si užít život a potom měla pocit, že jí něco utíká. To co jí utíkalo ve skutečnosti byl čas strávený s námi. Pamatuju si, že na mě byla vždycky pyšná, když se mi něco povedlo, ale vždy chválila svůj "výtvor" před svými známými, mě ne. Mám trošku pocit, že by byla opravdu ráda, kdyby žádné děti neměla. Musíme pro ni i pro otce být velké zklamání, já mám dokončenou jen základku a můj bratr je ve vězení. No aspoň víme, že žije. Jenže když se nad tím zamyslím, nejsou to právě oni, kteří se více než na naši výchovu soustředili na to, jak si vzájemně co nejvíc ublížit? Oni byli ti, kteří při rozvodu opustili hlavně nás. V tu dobu jsme je potřebovali nejvíc, ale neměli jsme je. Měli jsme jeden druhého, televizi, šikanu ve třídách a strejdu alkoholika. A mně ještě zamotal hlavu strejda Tomáš. Chtěla bych, aby moje maminka byla při mě ve chvíli, kdy ji potřebuji a ne jen ve chvílích, kdy si ona potřebuje ulevit. Možná díky ní jsem se sebou nechala vždy tak zametat, stal se ze mě samaritán, obětovala jsem své duševní zdraví, aby si jiní mohli ulevit. Možná je to můj životní úděl. No a možná jsem prostě pokřivená a zlomená.
 


Pilotní díl

22. února 2018 v 0:01 | Pacinka |  Životní srajdy
Jednoho ošklivého dne, v ještě ošklivější hodinu, po velmi ošklivé hádce se moji rodiče rozhodli, že chtějí převelice ošklivé dítě, aby zachránili své ošklivé manželství. No a za devět měsíců jsem se narodila já. Brečela jsem už od první chvíle svého života, sice si to moc nepamatuju, ale podle vyprávění rodičů jsem musela být hrozná osina v zadku. Vlastně jsem je stála mnoho peněz a nic z toho neměli. Myslím, že moji rodiče jsou charita. Taky mám bráchu, je starší a má tu smůlu, že se narodil stejným lidem jako já. Pro mě je to vlastně štěstí v neštěstí, protože se můžu učit z jeho chyb, i když zatím jsem se moc nepoučila. Myslím, že můj život by se dal jako seriál rozdělit na série, takže se o to pokusím.

Úvodní článek

21. února 2018 v 22:06 | Pacinka
Ahoj, jmenuju se Monča a založila jsem si blog, protože jsem nudná a nevím co se životem. Pokud tohle čteš, buď nevíš co se životem a koukáš na cizí blogy nebo jsi pro mě důležitý tvor, kterému důvěřuji a tak máš možnost nahlédnout skrze tyto texty do mé hlavy. Jestli je tenhle článek jediný co tu vidíš, asi mě můj nudný život zavedl k jiné nudné činnosti. Pokud jich tu najdeš vícero, přeji příjemné čtení.

Kam dál