Květen 2018

Nejstarší vzpomínka.

13. května 2018 v 21:50 | Pacinka |  I. série
Někde jsem četla, že lidi si nepamatují nic, co se jim stalo v jejich brzkém věku, cca do 5 let. Mně to přijde jako hloupost, moje nejstarší vzpomínka je z mého 3. měsíce po vlastní smrti a je to vlastně taky první vzpomínka, ve které vnímám vlastnosti svých příbuzných.
Bylo to u mé prababičky, ve starém domě u mlýna, což je taky údaj, díky kterému vím, kolik mi bylo, babička s dědou se totiž zrovna stěhovali. Seděli jsme všichni, já, máma, táta a brácha na rozloženém gauči, na kterém byla kousavá deka. Máma mě krmila rozmačkaným banánem a něco vyprávěla babičce s prababičkou, moc se nevěnuje tomu krmení, protože cítím, že mám mokrý obličej. Děda přišel z jiné místnosti a ptal se mámy, co mi to dává, zda je to kaše nebo banán. Děda tedy asi blbě viděl vždycky, navíc se ptá na hlouposti, když se řeší zřejmě důležité téma. Můj bratr se pak sesune z gauče dolů a běží do vedlejší místnosti, kde jsou hračky, nosí jednu po druhé ukazovat rodičům, ale ani jeden mu nevěnuje pozornost, tak se začne vztekat, načež dostane naplácáno, jaký to zlobivý chlapec. To mu zůstalo dodnes, dokud nemá pozornost a nedostane pochvalu za maličkosti, vše zahodí a vzteká se, dělá hlouposti, jen teď už ho neplácaj, tak neví, kdy má dost. V tom všem se můj táta znuděně dožaduje ukončení návštěvy a návratu domů. Despotický asociál.

Mám i další vzpomínky, z houbaření, jak děda bije psa, jak nás nahání kohout, jak u nás byli dělníci, jak jsem si ve školce rozsekla hlavu, jak jsem našla poraněný ptáčátko a rodiče ho zabili, jak nás máma zamkla v noci v pokoji a já se počůrala, protože jsem se nemohla dostat na záchod. Jak hodili mámu do bazénu a já brečela, jak táta jezdil na motorce, jak nás strejda houpal na nohách, a spoustu dalších, hezkých i špatných, ale ta první je moje nejoblíbenější, má svoje kouzlo.